Poražen slovenským hrdinou…

Od administrator

Na přelomu srpna a září se konal další závod světové série Xtri World tour, tentokrát na Slovensku. Závod zasazen do okolí Oravské přehrady a Terchové, rodiště slovenského hrdiny Jánošíka, sliboval krásná panoramata. Na závod jsem se těšil, bylo natrénováno hodně a tak jsem si i věřil na umístění v první desítce. Jenže…někdy věci nejdou tak, jak si je člověk naplánuje a v tréninkových programech nakliká…

Termínová kolize se závody našeho nejstaršího potomka rozdělila můj podpůrný tým na dvě části, manželka musela do Přerova na závody 4X a já marně sháněl řidiče, který by ulehčil práci mému běžeckému supportovi Lukášovi. Nakonec padlo rozhodnutí, jedeme ve dvou. Tím ovšem trable nekončily…cesta na Slovensko trvala díky zácpě před Mohelnicí o mnoho déle než jsme čekali a na penzion jsme dorazili v 1:30 ráno… což si vyžádalo změnu plánu, ráno delší spánek, pak na registraci a briefing do 20 km vzdálené Terchové a zpět. Lehké vyjetí kola s následným během splnilo pre race trénink a výsledky podpořili jen moji dobrou náladu. Cítil jsem malinko únavu, ale natěšení a radost zvítězila nad vším…

Rychlá večeře a ulehnout v 17:00 do postele, vždyť start je již o půlnoci. Podařilo se spát cca dvě až dvě a půl hodiny, ruch na hotelových chodbách nám nedal více prostoru. Válíme se a vstáváme v 21:30, snídaně, poslední věci do auta a vyrážíme cca 50 km na start do Namestova. Město žije a pulzuje, super nálada, připravujeme kolo a ostatní věci. Vyrážíme směr depo, fasuju záchranářský plovák a bezpečnostní světla, děláme si s Lukášem legraci – to jsem asi neměl – karma má obrovskou sílu…Soukám se do neoprenu, je cca 20 min do startu. Rozcvičím se, protáhnu se, pohoda. Rychlá pre-start rozprava, tři kola na levou bójku, po pravé ruce…Start. Držím se asi uprostřed, plavu a jsem spokojenej, otočka okolo bóje, super. Jenže cca po dalších 200 m začínají přicházet trable, ohromné křeče do břicha, snažím se je rozdýchat, zklidnit, ale nic nepomáhá. Cítím, že jsem zpomalil a vidím jak mi ostatní uplavávají. Já se trápím, připadám si jako kdyby mě někdo držel za nohy a tahal zpět. Bojuju sám se sebou… jenže aby toho nebylo málo, začíná mi brnět pravá ruka, dlaň nemohu ani položit do vody. První okruh za mnou, v duchu prosím, ač ateista, toho pána nahoře ať problémy pominou. Do kostela nechodím a tak mě vyslyšeno nebylo. Trápím se dál, krmím ryby večeří a asi i snídaní, soupeři v nedohlednu. Jdu do třetího kola, vyloženě ho protrpím. Z vody lezu poslední, o 25 minut později než bývá mým standardem.

Depo. Konečně moje silná disciplína je tu-kolo. Oblékám se, malá logistická chybka, nic co bychom ale nezvládli a vyrážím ve světle reflektorů vstříc tmě. Zkouším vydejchat neutuchající křeče, po cca 6 km zastávka, opět zvracím, zkouším trochu koly na srovnání žaludku…super zafungovala, bohužel mi tentokrát není přáno, potíže se vracejí a musím znovu stavět…zkouším opět kolu, pomáhá, ale jen trochu. Na 25 km opět stavíme, v žaludku už nic není, přesto se musím naklonit přes svodidla. Zastavuje u nás tým se zdravotníkem, nekompromisně mi odebírá čip…a já jsem rád, i přes to, že si uvědomuji, že pro mě závod končí. Všechny natrénované hodiny a úsilí, které se měly přetransformovat v solidní výsledek, jsou pryč…

Nakládáme kolo, sedáme do auta a jedeme směr hotel. Usínám asi v půl šesté, tělo vyčerpané jako bych závod dojel, vstávám v sedm, nejde mi ani spát…Balíme a jedeme domů, cestou potkáváme již některé závodníky na běžeckém úseku, smutně je zdravím. Jsem zklamaný, moc nemluvím, Lukáš, který se do Tater taky těšil, mě uklidňuje. Vím, že rozumově to bylo správné rozhodnutí, za pár týdnů je Winterman – pro mě něco co pro některé triatlety Havaj. Přeci jen je to pro mě vrchol sezóny a chci být co nejlépe připraven. Holt se budu muset příští rok vrátit a Jánošíka zdolat…

Děkuji všem za podporu, za pomoc a věřím, že na Wintermanovi potvrdím svoji výkonost výsledkem, který jsem si určil…