eXtremeMan Hungary

Od adminmartin

eXtremeMan Maďarsko

 Když jsem, na začátku sezóny, lovil na K226.com nějakého IM, zvolil jsem německého Ostseeman. Když jsem zjistil, že startovné je stejně vysoké jako za závody v sérii IRONMAN, tak jsem tuto myšlenku opustil. eXtremeMan mě zaujal nejen názvem ale i výší startovného – 120 Eur. Nevěděl jsem však, do čeho jdu. Jako člověka, vybaveného pouze základními lingvistickými znalostmi jazyka anglického, lehce polského a asi bych si vzpomněl i na pár slov jazyka ruského, mě čekalo neuvěřitelné trápení s přihláškou, v jazyce odrůdy ugrofinské, v maďarštině. Většinu svého dospělého života sice žiji nedaleko německých hranic,avšak má slovní zásoba v této řeči, nestojí za řeč. K mé smůle, Maďaři uznávají jen svoji rodnou řeč a jazyk německý, nejspíš ještě přežitek z války… Nakonec se vše zdárně povedlo a faktura za startovné přišla. HURA! Das is super, ja ….

 Bohužel, díky vleklému zranění nohy, jsem nevěděl, jestli odjedu nebo ne. Po závodě v Rakousku jsem byl dost rozpačitý. Hodně jsem odpočíval a trénink nebyl úplně dle mých představ. A to i díky tomu, že jsem měl obě kola u lékaře… Začal jsem tedy sbírat všechny dostupné informace o závodě v Maďarsku. V tomto směru mi nejvíce pomohl Tomáš Racek, který tento závod absolvoval už několikrát. Tomáši díky !!! Věděl jsem, ač tomu název nenapovídal, jde o hladký, lehčí závod. Inu mýlil jsem se trošičku. Díky počasí, název 100% sedí.

 Nastal den odjezdu. Do akce se opět dostala má dodávka CAMPER ONE a vyrazili jsem směr Maďarsko. I když jsme se blížili k místu závodu a teplota na teploměru zásadně stoupala, tak já byl nečekaně v klidu. Uvědomil jsem si, že jsem absolutně bez nervů, bez ambic, prostě si jedu jen  tak zazávodit – krásný pocit, když člověk sám sebe nedostává pod tlak…to jsem cítil poprvé.
  Jsme na místě. Atmosféra závodu sálá celým městem. Aby ne – vždyť jsem byl na maďarském mistráku, nabitém spoustou místních borců. A nejen to, ale byla tu zastoupena i špička z Čech. Tomáš Racek a neúnavný Petr Vabroušek. S Petrem jsme vzpomínali na svoje začátky a legrační bylo, když jsme zjistili, že jsme se oba poprvé utkali už v roce 1996, při závodu IRONMAN v Račicích. Petr jel v Maďarsku tuším 198. IM, což je úctyhodné číslo. Je to dáno Petrovou urputností a jeho ne zdolnou vůlí jít stále dál – je to prostě profík. A já? …no, radši to nebudu komentovat, to číslo je tak nízké, že by se spousta lidí možná smála. Jedním z důvodů, že má účast na IM není tak početná, je i fakt, že jsem si na několik let odskočil do světa motokrosu, kde jsem ale stejně po nějaké době zjistil, že mé srdce patří navždy triatlonu.

Konec nostalogické vsuvky. Jak jsem tedy závodil? Ráno před startem mi Tomáš řekl, že se tady plave bez neoprenu. Propadám skepsi a lehké depresi. Voda asi 28 stupňů. Čistá a průzračná. Prostě romantika. Ale já to nevidím, mám v hlavě jen 3800 m. Po signálu se startovním obloukem prohnalo osmsetpadesát párů rukou a nohou… Čekala nás dvě kola. První kolo u mě dobrý. Držel jsem se nějaké skupinky, hádám okolo 150. místa. Vcelku jsem si liboval. Ve druhém kole, zhruba po 200m, jako by mě někdo tahal za nohy a já se začal propadat. Pohoda se rázem vytratila a prostoupil a mnou p anika. Zkoušel jsem měnit kraulovou techniku, ale nic nepomáhalo. Nakonec jsem změnil plavecký styl a ač to není extra tri, „doprsil“ jsem skupinku přede mnou. Vylézám z vody. Běžím ke kolu, kde zjistím, že pytel s tretrami je jinde. Zase panika. Vzduchem letí pár titulů na moji adresu a ing. to zrovna není… Po lehkých zmatcích konečně nasedám na kolo. Stálo mě to dlouhých šest a půl minuty… Vyjíždím z 357.místa.

 Roztáčím pedály, wattmetr tentokrát maká, jak má. A mně v hlavě neustále zní trenérské přikázání Tomáše Miky … „do 220 W“ … Pravidelně střídám bidon s vodou a bidon s gely. Průměrná rychlost letí ve 40st C ke 36km/h, ve chvílích, kdy jede člověk proti větru, je to asi jako by si doma postavil trenažér před horkovzdušnou troubu…Neměnným úsilím šlapu dál. V protisměru potkávám Petra i Tomáše. Těší mě, že mě Petr nedocvakl. Převálcovalo mě asi jen pět místních borců. V předposledním kole dojíždím závodníka, se kterým jsem se potkal v Rakousku na jeho vymazleném Treku Madonne. Zdravíme se, podáváme si ruce a já jedu dál, nerad bych, aby mne opět seběhl jako v Rakousku. Nájezd do depa, čas 5:03hod (36. čas absolutně / 6. v kategorii). Super, vše jde podle plánu trenéra. Depo, tentokrát skoro bez zmatků, kolo mi bylo odebráno, taška s běžeckými potřebami do rukou vložena. Ve stanu zjišťuji, že to není moje taška !!!!… Nadávám, ale neztrácím naději. Běžím zpět, beru si svoje věci, oblékám se, rychlá toaleta a vstříc běhu maratonskému.

 Krásná atmosféra, všude plno diváků, až neuvěřitelné…V hlavě mi běží Tomášovy příkazy: „Zkus okolo 4:50, občerstvovačky projdi, jako Frodeno na Havaji, když tam padne 5:10, nepropadej panice, vrátí se ti to…“. Rozbíhám se po rozpáleném asfaltu a držím tempo 4:35 – 4:40. Běží se mi lehce. Potkávám Tomáše proti sobě a uvažuji, kolik má kol za sebou. Každou občerstvovačku projdu, poleju se vodou a doplním ionty. Na druhé občerstvovačce přidávám kolu a lehce konverzuji s úsměvem …“gracia seňorita“. Odměnou mi je, že dalších sedm kol z osmi již z dálky volají: „Hop,hop Martin!“. Na třetí občerstvovačce opět ionty, voda a meloun. Vybíhám zpět směrem depo. Ve čtvrtém kole dobíhám Tomáše a povzbuzuju ho. Na oplátku slyším: „Pěkně jdeš kámo!“. Snažím se soustředit na tempo, což se mi daří. Průběhem v depu mám informaci, že jsem desátý v AG. Super, o tom se mi ani nezdálo. Začíná mě to trochu svazovat. Vše opadá v šestém kole, kde dávám Tomášovi kolo a obrovsky mě to nakopne…a navíc info v depu „jsi šestý“. V sedmém kole začínám počítat. Sakra, 7x5200m, říká se, že okolo 33-35km přijde krize… Tohle hlavě nedovolím! Nesm&ia cute; se opakovat Rakousko, říkám si a těším se na druhou občerstvovačku a pravidelnou podporu místních dobrovolníků. Trochu zpomaluji, asi na 4:50, ale nevadí mi to. Nevím, kdo je v mé AG, jelikož většina triatletů je již na trati a pole je dost promíchané. Poslední kolo. Běžím stále v tempu, nevynechávám občerstvovačky a tréninkové Salamony, které jsem zvolil kvůli noze místo závodních, ukrajují metry rozpáleného asfaltu…Poslední kilák. Nevím, kolikátý jsem, tak zkusím natáhnout krok, 4:12 na km. Čas maratonu 3:32 ve výsledku to znamená 18.místo v běhu absolutně / 4.místo v kategorii. Celkové um&iac ute;stě ní 36.místo absolutně a 6. v AG. Maximální spokojenost, cítím se blaženě, spokojeně a kupodivu jen trochuunaveně, což u mě není moc běžné. Prostě všechno super. A jeden bonus navíc, který se dozvídám později, v maratonu jsem porazil svůj vzor, Petra, sice o pár vteřin, ale porazil. Do Maďarska se určitě vrátím!